Králicko

1938 - Pohled od silnice1938 - Pohled od silniceKladský výběžek zařezávající se na severu hluboko do naší vlasti je svojí polohou jako předurčený pro vedení útoku proti ní. V minulosti byl k tomuto účelu také několikrát využit. Tomuto nebezpečí se snažila už v roce 1919 na mírové konferenci ve Versailles předejít československá delegace, která mimo jiné požadovala přivtělení Kladska k Československému státu. Tento požadavek zdůvodňovala historickým právem - Kladsko bylo po několik set let součástí Českého státu, a ještě v roce 1919 zde dokonce žila početná skupina obyvatel hovořících česky.

O mimořádném usilí o získání Kladska, či alespoň jeho části, svědčí i to, že jako kompenzaci naše delegace nabízela odstoupení částí aššského a frýdlantského výběžku a části Opavska. Bohužel tento požadavek neprošel, a tak už za několik let po mírové konferenci ve Versailles musela naše země čelit hrozbě vpádu nacistických jednotek právě z Kladska.

K-S 12b Utržený v ziměK-S 12b Utržený v ziměVelká výhoda pro československou stranu spočívala v tom, že téměř celou hranici s Kladskem tvoří věnec horských hřebenů, které ale bohužel pro moderně vyzbrojenou armádu nepřestavují nepřekonatelnou překážku. To nicméněnemuselo platit v případě, že hory a horské průsmyky jsou chráněny systémem důmyslného opevnění a pevnosti obsazeny odhodlanou posádkou.

V uvažovaném obranném systému mělo proto ochranu proti útoku z Kladského výběžku zajišťovat hned několik úseků těžkého opevnění. Na východě úsek Staré Město pod Sněžníkem, na západě úsek náchodský a uprostřed v nejohroženější části sruby těžkého opevnění králického úseku.

Samo široké králické údolí, tento přirozený průsmyk mezi dvěma mohutnými masívy - Orlickými horami a pohořím Králického Sněžníku, je pro vpád do Československé republiky jako stvořené. Jižní cíp Kladského výběžku se zde nejvíce přibližuje k rakouským hranicím vzdáleným odtud jen 160 kilometrů. Republika je v těchto místech nejužší a hrozilo nebezpečí spojení nepřátelských armád útočících se severu a z jihu. Pokud by se jim to podařilo, zhroutil by se celý obranný plán. Další obrana obklíčených Čech by pravděpodobně ztratila smysl. Navíc v roce 1938 na sebe navazovaly nedaleko pěchotního srubu K-S 20 dvě armády - I. Česká a II. Severomoravská. Místa dotyku dvou velkých taktických celků bývala zpravidla velice choulostivá a Němci na ně později ve válce s velkými úspěchy útočili.

Celkem se během dvou let podařilo v tomto asi 60 km dlouhém úseku vybudovat 96 těžkých objektů a 525 objektů lehkého opevnění. Pilíře obrany tvořily 4 mohutné dělostřelecké tvrze - Hůrka, Bouda, Adam a Hanička. Tyto tvrze byly v roce 1938 po stavební stránce dokončeny (* ), bohužel na svoji hlavní výzbroj - těžké tvrzové dělostřelectvo - teprve čekaly.

I přesto, že opevnění v tomto prostoru nebylo plně dokončeno, splnilo v roce 1938 svoji úlohu. To, že se zde nacházela mohutná linie opevění, donutilo generály Wehrmachtu k tomu, že nejen nevyužili ve svém útočném plánu výhodnou polohu Kladského výběžku, ale ani ono citlivé místo na styku dvou armád. A tak by se v případě útoku v roce 1938 nemusela naše II. armáda příliš starat o svá citlivá křídla (neboť pravé křídlo jí pro změnu výborně kryl úsek opevnění Moravská Ostrava) a mohla se plnou silou postavit 2. armádě Gerda von Rundstedta, která měla za úkol dosáhnout spojení s vojsky postupujícími z Rakouska na sever. Zdejší opevnění by bylo dobýváno obtížně a s velkými ztrátami. Po svém úplném dokončení by se tento prostor stal pravděpodobně neprůchodným. Vždyť už počátkem roku 1941, kdy měl být úsek plně bojeschopný, by bylo možné jakékoliv místo v prostoru tvrzí Hůrka - Adam "zasypat" během jedné minuty 180 granáty z houfnic těžkého, neobyčejně přesného a v podstatě nezranitelného tvrzového dělostřelectva.